Bydlím na jihu Polska. Proč jsem si vybrala sekulární institut? Bůh mi ukázal, že to je to, co chci, a to je plán Jeho lásky pro mě. Zůstala jsem ve svém prostředí, kde mám stále možnost aktivně pracovat, být s rodinou a přáteli. Apoštoluji také mezi mladými lidmi ve Hnutí Světlo-Život. Proč? Protože miluji církev. Život v sekulárním institutu je náročný. Zažívám radost ve svém každodenním úsilí – provází mě milost, jsem věrná. Udivuje mě, že se dá spojit všední, obyčejný život se zasvěcením – můžeš být ve světě a zároveň říkat Bohu: „Patřím Ti“.
***
Pocházím z Radomi, ze spořádané katolické rodiny, kde nedělní mše svatá a každodenní modlitby byly něco normálního, ale byla to jen povinnost.
Hlubší obraz Živého Boha a Jeho lásky jsem objevila, až když jsem studovala ekonomii v Lublinu.
Tam jsem se dostala na evangelizační rekolekce vedené Hnutím Světlo-Život a potkala lidi, kteří mluvili o Ježíši jako o někom blízkém, o Příteli, o tom, kdo je nejdůležitější v jejich životě; byli plni radosti a pokoje, na jejich tvářích se zračilo štěstí,
Tehdy se ve mně zrodila touha po právě takovém životě.
O prázdninách jsem jela na oázové rekolekce; tam jsem slyšela, že Bůh je láska, že mě miluje takovou, jaká jsem, že Ježíš za mě dal svůj život, takže jsem vzácná a cenná. A pomalu jsem to začala zakoušet ve svém životě. Stále více jsem věřila, že Ježíš, kterého jsem pozvala do svého srdce, mě provází životem a zajímá se i o maličkosti.
Pomalu se začal měnit můj postoj k Bohu, k druhým lidem, k sobě samé.
Nemohu říct, že to bylo všechno snadné; byly krize, byly pády, byly chvíle pochybností, zda je Bůh skutečně se mnou nebo zda to byla jen moje představa. Ale vždy v takové situaci mi Bůh poslal lidi, kteří mi svým svědectvím života pomáhali vytrvat a povzbuzovali mě k další cestě.
***
Pocházím ze středního Polska. Mám teologické vzdělání, ale nejčastěji, i když ne každodenně, se zabývám prevencí závislostí. Miluji organizovat a vést zábavu bez alkoholu. Když jsem uslyšela jasné povolání do Společenství, které jsem znala jako Stálou diakonii, nevěděla jsem, že jde o sekulární institut. Věděla jsem však, že se chci oázou zabývat nastálo, stejně jako ostatní ženy ze společenství. Během prvních měsíců formace jsem objevovala, co jsou sekulární instituty a jaký je jejich úkol ve světě a v církvi. Tehdy jsem své povolání přijala vědoměji. Když se mě různí lidé ptají, jaký je rozdíl mezi sekulárním institutem a řádem, který nemá hábity, odpovídám, že v prezidentských volbách můžete vždy volit mě a nemůžete volit bezhábitovou sestru.
***
Na konci střední školy jsem začala přemýšlet o svém dalším životě. Bylo to také období, kdy jsem prožívala základní formaci v Hnutí Světlo-Život. Pán Ježíš mi pomalu, jemně dovolil pochopit, že chce, abych Mu zcela odevzdala svůj život. Původně jsem ten hlas vůbec nechtěla poslouchat, bála jsem se, že mi řekne, abych byla jeptiškou…
V červenci 1996, během Oázového kurzu pro animátory (KODA), který jsem měla možnost prožít v Krościenku na Kopiej Górce, jsem poprvé v modlitbě vědomě požádala Pána, aby mi ukázal cestu, kterou chce, abych šla. V té době jsem měla také možnost se seznámit a nahlédnout blíže do života členek INMK. Brzy poté, při četbě knihy „Charyzmat i wierność” (Charisma a věrnost) o. Fr. Blachnického, jsem se setkala se slovy, že „Společenství Neposkvrněné Matky Církve je jednoduše formou intenzivního prožívání a uskutečňování charismatu Hnutí Světlo-Život, je formou nejplnějšího nasazení v jeho službě, bezmezného nasazení jako cíle a způsobu úplného odevzdání se službě Bohu skrze tzv. evangelijní rady“. Bylo to pro mě světlo – tohle je cesta, tak chci žít! Mnohokrát jsem na Kopiej Górce pobývala a utvrzovala se v tomto objevu – tyto osoby, jejich způsob života, oddanost Ježíši a služba v Hnutí jsou pro mě příkladem a tak chci žít. To byl tehdy hlavní důraz mé motivace odpovědět „ano“ na Boží volání.
O tři roky později jsem požádala o přijetí do Institutu. Během počáteční formace a poté, co jsem složila mé první sliby, mě Ježíš formoval a očistil mou původní motivaci být v INMK. Pochopila jsem, že cesta, kterou jdu, je následovat Ježíše ukřižovaného. Jeho mám následovat, pouze jemu odevzdat svůj život a konat Otcovu vůli jako On. Právě slova: „Zde jsem, abych konal tvou vůli“ (Žd 10,9) jsem si vybrala jako své zvolání v den svých věčných slibů, 8. prosince 2007.
***
Stále jsem ohromena a šťastná z milosti být povolána k zasvěcenému životu ve světě. Tak interpretuji svou přítomnost v Institutu Neposkvrněné Matky Církve – jako odpověď na výzvu Pána Ježíše žít zasvěcení v každodenním životě. Na otázku, proč jsem si vybrala právě tento a ne jiný institut (protože možností je mnoho), mohu jen odpovědět, že volba byla prostým důsledkem. Vzhledem k tomu, že velká část mého růstu, sdílení, zaangažování, služby, zkrátka mého života byla spojena s Hnutím Světlo-Život, byla volba institutu nasnadě. Někomu to může znít jako prázdný slogan opakující se v mnoha oázách, ale já OPRAVDU chci žít Plnost; chci, aby se Světlo ve mně stávalo Životem a aby se můj život stal světlem pro jiné. A chci, aby se to dělo nejen na setkáních někde na faře, ale také v mém zaměstnání a mezi lidmi, se kterými se vídám, mezi nimiž žiji.
***
Stalo se to v práci, měsíc před mými věčnými sliby. Právě jsem si pro tuto příležitost koupila elegantní smaragdově zelený kostýmek a celkově jsem byla nadšená. Seděla jsem u počítače v našem „kamrlíku“, kolega vedle mě taky ťukal do kláves. Pracuji s ním sedm let a znali jsme se ještě z dob studií. Najednou jsem dostala chuť se svěřit:
– Petře, musím ti něco říct. Jsem v sekulárním institutu, 1. ledna skládám věčné sliby.
Kolega odtrhl oči od obrazovky a zíral na mě.
– O čem to mluvíš? – zeptal se. – Jaké sliby? Jaký institut? To si ze mě děláš srandu!
Další kolega, který se náhodou dozvěděl o mé příslušnosti k institutu, řekl, že to je nespravedlivé, protože jsem nic neřekla a jej to ani nenapadlo, a že se začal zajímat, jestli jeho žena taky třeba nebyla v některém institutu (jeho žena zareagovala: „Nebyla, ale chtěla jsem jít!“).
Já si toto povolání nevybrala. Rozčiluje mě, když někdo říká, že žiju pohodlný život: z jedné strany nemusím žehlit košile manželovi a nepatřím do řádu kojících matek, které v noci desetkrát vstávají k děcku, a na druhou stranu nenosím hábit, můžu se malovat, opalovat se, nosit trendy oblečení a barvit si vlasy. Opakuji: nebyla to moje volba. Byla jsem vybraná. Bohem. Bez jakékoli vlastní iniciativy nebo zásluh.
Čím déle žiji, tím více vidím, že styl zasvěceného života ve světě je mi ušitý na míru. Můžu žít mezi lidmi, nejedná se se mnou jako s někým „jiným“. Normálně pracuji, střádám korunku ke korunce a mám obavy ze zdražování. Ráda si dám dobrou kávu v dobré společnosti – dala bych si i skleničku vína, ale jsem abstinent z vlastní vůle. Miluji cestování: kdysi dávno jsem se rozhodla jednou ročně navštívit nové místo (daří se!). Ráda sleduji historické seriály HBO, „Tudorovce“ a „Borghiovce“.
Právě taková, s plusy i mínusy, jsem zasvěcená Kristu. (Já vím, jsou to velká slova, ale je to pravda). Žiji také v církvi – a ve společenství žen a sester, které mi Bůh dal. Každý den chodím na mši, modlím se breviář a růženec, jednou za rok se účastním společných duchovních cvičení, mám nad sebou představenou. Neobtěžuje mě to – dává mi to klid a rovnováhu v každodenních napjatých situacích. Pomáhá mi to rozvíjet se, vede k Bohu.
Pro mě je biblickým slovem života pro tento rok příběh Jakubova zápasu s andělem. A – zlatá myšlenka demotivátorů: „STRACH. Protože byl pryč, když jsi vyšel, nenech ho, aby tě dostal, až dojdeš k cíli.“ Přeji Ti odvahu v boji se životem, se sebou samým a s Bohem. Na konci čeká požehnání.